OKRESNÍ VÝBOR KSČM PROSTĚJOV

VÍTEJTE NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH OKRESNÍHO VÝBORU KOMUNISTICKÉ STRANY ČECH A MORAVY PROSTĚJOV. NAŠE VOLEBNÍ HESLO ZNÍ - "S LIDMI PRO LIDI" .

OV KSČM PROSTĚJOV

Myšlenka socialismu není studentům cizí


Jan KLÁN, poslanec (KSČM)





► Zobrazit celý článek ◄

Blokáda Kuby věčně nepotrvá



 

Skutečně průměrná mzda stoupla od roku 1989 o 50 %?


Jan KLÁN, poslanec (KSČM)




► Zobrazit celý článek ◄

O separátech, jogurtech a křupajících rohlících



Jaroslav KOJZAR



 

Stanovisko KSČM k současnému způsobu vládnutí



 
7.11.2014

Současná situace na politické scéně připomíná v tento okamžik spíše politické hrátky než skutečné, řádné vládnutí, které by prospělo České republice a jejím občanům. Vládní koalice ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL v čele se sociálně demokratickým premiérem B. Sobotkou a pravicová opozice předvádějí v Poslanecké sněmovně divadlo, obcházejí a zneužívají zavedený systém parlamentní demokracie, což destabilizuje politický systém.

 

Premiér B. Sobotka se opakovaně neúčastní jako čelní představitel moci výkonné zasedání Poslanecké sněmovny tedy orgánu, kterým procházejí všechny zákony navrhované jeho vládou. Rezignoval tedy na povinnost před zástupci zvolenými ve volbách občany obhájit návrhy zákonů své vlády.

Korunu všemu nasadily dnešní vzájemné výpady dvou ministrů. Je nepřijatelné, aby se členové vlády, ministr financí Andrej Babiš a ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček, obviňovaní z nezákonného jednání, jako vrcholní představitelé exekutivy takto chovali. Takové vztahy ve vládní koalici prohlubují destabilizaci politické scény.

Politická scéna bude zatížena i novým zákonem o státní službě. Na ministerstvu pro místní rozvoj se nová ministryně Šlechtová v předstihu zbavila dvou svých koaličních náměstků, a pokud podobné výměny dorazí na další ministerstva, lze očekávat personální válku mezi vládními stranami. Potvrzuje se, že kritika nedomyšlenosti v přípravě zákona o státní službě byla oprávněná. Oligarchizaci moci nezabrání, ale nové problémy vytvoří.

KSČM nemůže přijmout tento systém vládnutí, který zavedly v České republice předchozí pravicové vlády, a ve kterém neméně zdatně pokračuje současná vládní koalice spolu s pravicovou opozicí. Za kouřovou clonou vzájemné kritiky bují zákulisní dohody a přežívá klientelistický systém, který upřednostňuje zájmy jednotlivců a jednotlivých zájmových skupin před skutečnými potřebami České republiky a jejich občanů.

Vláda v čele s premiérem B. Sobotkou snad ví, že je zde pro občany a nikoli občané pro ní a podle toho má jednat. To znamená na půdě Poslanecké sněmovny komunikovat jak s vládními poslanci, tak i opozicí, respektovat jednací řád a nevyřazovat návrhy opozice, které včas reagují na potřeby ke zlepšení ekonomické a sociální situace většiny občanů České republiky.

 

 

Autor: VV ÚV KSČM

10. 11. 2014





 
Jan Šverma, stále inspirující osobnost



 

4. 11. 2014





 
Pro budoucno musí být jasné dokumenty, co se s majetkem státu dělo





 

Velkolepý dar bývalých představitelů vlády ČR, tak zvané církevní restituce prosazené proti vůli většiny obyvatel naší vlasti, stále vyvolávají emoce. Nemusím připomínat už to, že Nečasova a Kalouskova vláda ohodnotily pro účely »návratu majetku« církvím zemědělskou půdu 44,40 korunami za hektar a 27,70 korunami za hektar lesů oproti průměrné ceně 11,80 a 16,70, což svědčí o zvýhodnění církví a především katolické církve oproti jiným občanům, kteří kdy byli v průběhu tzv. restitucí oprávněnými osobami a o promyšleném záměru poškozujícím většinu obyvatel.

V současné době dochází k »vydávaní majetku« a prověřování žádostí o jeho vydání. Opět jako ne vždy je tento majetek vydáván ve smyslu přijatých zákonů a dar církvím je dokonce následně vydáván protizákonně. Sporných případů je dost. Proto i toto pondělí při poslaneckém dnu opět občané upozorňovali na velmi podivné převody anebo převody, které nemají své opodstatnění.

Musím připomenout znovu příklad pražských voršilek, které neoprávněně restituovaly část budov Národního divadla v Praze a obratem ho prodaly soukromé společnosti, aby se dnes znovu hlásily »o své právo« a dostaly majetek zpět do svého vlastnictví. Zřejmě proto, aby ho znovu mohly prodat a získat tak další nelegitimní zisk. »Chamtivost jim zaslepila oči i mysl«, jak by napsal mistr Jan Hus.

Jsou známy i požadavky »řádu německých rytířů« na vydání hradů a zámků Bouzov, Sovinec, Bruntál a lázeňské obce Karlova Studánka, ač řád byl majetku zbaven ústavní cestou, a to nejen na základě dekretů prezidenta dr. Beneše. Křížovníci zase požadují navrácení majetku, jenž byl zadlužen ve čtyřicátých letech u Živnostenské banky osmi miliony korun a z těchto důvodů podepsal s touto bankou generální cesi (postoupení majetku) a tím se dluhu zbavil, ale i přestal mít na něj nárok. Nebo augustiniáni ze Šardic. Ti zase měli svůj majetek v exekuci. Stát ho nakonec převzal s tím, že dluhy věřitelům zaplatil. Existuje i vážné podezření, že národní kulturní památka, kostel na Zelené hoře, byl vydán katolické církvi neprávem, protože byl převzat státem také na základě dekretů prezidenta Beneše, protože jeho vlastníkem v té době nebyla církev, ale Eleonora Kinská, jež ho vlastnila od roku 1930, a na ní se dekrety plně vztahovaly. Atd., atd.

Je známo, že již dnes developerské firmy jednají s církevními řády o prodeji získaného majetku, protože především katolická církev nemá síly, ale asi ani úmysl se o takto získaný majetek starat. Že tu nejde o dohady, dosvědčuje například případ fary a kostela v jihočeských Albrechticích, jež patřila a patří českobudějovickému biskupství a její stav je velmi špatný a dlouho se o ni nestará. Staticky je budova již nevyhovující a hyzdí okolí hřbitova s vyhledávanými malbami. A zřejmě biskupství očekává, že obec, která bude mít jako všechny ostatní obce jistě snížené příjmy po tak velkolepém daru státu církvím, s tím něco udělá. Podobných, ale možná i horších příkladů je nemálo.

Majetek, který zmíněná katolická církev má získat anebo již získala, neslouží totiž jen k pastoračním účelům, ale k finančnímu obohacení. Při tom se prý stát nadále bude muset podílet na opravě a udržování především turisticky zajímavých objektů (viz Stanovisko biskupské konference), jako kdyby se nestaral už v minulosti. Zase bych mohl uvádět do očí bijící příklady jak z nedávno minulé doby, tak z doby před listopadem 1989.

Musím v této souvislosti odmítnout tezi, že katolická církev po roce 1948 (1949) nebyla ve své činnosti zajištěna a žila převážně z »darů věřících«, což také lze číst ve zmíněném Stanovisku. Stačí si připomenout, že stát nesl veškeré náklady na její činnost, od mezd duchovních, přes provoz a výuku teologické fakulty, až k významné investiční činnosti s tím, že mnohé církevní památky byly z jeho prostředků opravovány a udržovány, když převážně ateistická země zabezpečovala náboženské potřeby věřících.

Jsme tedy v situaci, kdy společenský majetek má být převáděn na náboženské společnosti, na církve, ač často tento majetek jim byl v minulosti jen propůjčen. Má se - v mnoha případech se to už stalo - převést do vlastnictví těch, kteří velmi těžko na něj právo prokazují či právo na něj je sporné. Občané v místech, v obcích, to vědí. Upozorňují na to. Nemají však nikoho, komu by postoupili svá odhalení anebo upozornili na nezákonné postupy. Jde o věc, která nepatří do zájmu jedné politické strany. Protože však jsem téměř každý den příjemcem takových informací, pokusil jsem se spolu s dalšími iniciovat vznik Dokumentačního střediska, které by se zabývalo sběrem informací a zaznamenávalo by známé pohyby církevního majetku od dob moderního občanského práva, tedy od roku 1811 na našem území a to až po současné nezákonnosti či sporné přístupy v plnění zákona o tzv. církevních restitucích či při správě takto získaného majetku. V současné době vzniká proto Přípravný výbor složený z řady českých osobností a připravují se i jeho stanovy a další programové dokumenty. Věřím, že všichni ti, jimž jde o plnění zákonů, byť velmi sporných, tento krok pochopí a konečně budou moci mít místo, kam budou moci posílat svá stanoviska, jež poté budou využita k dalším jednáním a případně i k právním krokům.


 

Vojtěch FILIP, místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda ÚV KSČM

 
Z vystoupení poslanců klubu KSČM na říjnové schůzi sněmovny



 

Černý obraz minulého zmaru je účelovou propagandou






 
Rozhovor s místopředsedou ÚV KSČM Jiřím Dolejšem


 

Je čtvrt století po Listopadu. Chystají se velkolepé oslavy, ale podle médií nové vedení země prý převzalo republiku úplně zdevastovanou. Nechme stranou ideologické otázky. Jak to opravdu bylo s ekonomickým stavem země?

Černý obraz minulého zmaru je účelovou propagandou dnešních mocných, a ne racionální analýzou. Československo v roce 1989 bylo průmyslově rozvinutou zemí s komplexní výrobní strukturou. Z relativně vyšší rozvinutosti naší ekonomiky vycházel po druhé světové válce také koncept československé specifické cesty k socialismu, který ale byl nakonec opuštěn.

Stali jsme se tehdy pevnou součástí tzv. sovětského bloku, jehož ekonomický potenciál nebyl rozhodně bez významu, ale také ani bez problémů.

Letos v dubnu jsme si připomněli 65. výročí vzniku RVHP, která při jejím rozpuštění zahrnovala území deseti států se 420 miliony obyvatel. Mezi zeměmi RVHP byly velké rozdíly, vyspělejší země, jako bylo právě Československo či časem také NDR, pomáhaly industrializovat ty zaostalejší, které měly spíše agrární charakter.

V tomto bloku se hospodářský systém zformoval do poměrně jednotné podoby silně zestátněné a dirigisticky řízené ekonomiky. Zpočátku to poměrně fungovalo a jednotlivé země dosahovaly vysokých přírůstků ekonomického výkonu. RVHP se na světovém obchodním obratu podílela zpočátku 6 % a ke konci 11 %. Podíl dnešní EU na světovém obchodu je ale více než dvojnásobný.

Před rokem 1989 bylo u nás vybudováno mnohé – za 40 let se postavilo více než milion bytů, vyrostly nové továrny, výkon elektráren vzrostl o skoro 20 MW a byla vybudována třeba i podstatná část pražského metra. Samozřejmě ale ani ve srovnatelných zemích Západu vývoj nestál a takové Rakousko dlouhodobě rostlo rychleji než my. Ekonomicky zejména v posledních desetiletích ztrácel sovětský blok ve své celistvosti na nejvyspělejší kapitalistické země a nedokázal naplnit Leninovu myšlenku o potřebě strategického vítězství socialismu v produktivitě práce.

Rozvoj podvazovala skutečnost, že ekonomika RVHP existovala v netržním prostředí, kde byly deformovány zbožně peněžní vztahy, což vyvolávalo problémy s efektivním využitím výrobních činitelů a narůstal handicap v oblasti vědy a inovací. Nedokonale společenský způsob přivlastňování omezoval možnost pracujících reálně vystupovat jako socialističtí vlastníci. Systém prošel sérií pokusů o reformu hospodářského mechanismu, vždy však jen polovičatě.

Závody ve zbrojení obnažovaly nedostatek produktivity a ke konci se projevovaly i mnohé strukturální problémy. Lze tedy říci, že u porážky v roce 1989 stály také neřešené určité ekonomické problémy (i když v oněch listopadových dnech nebyly primární). A tak, i když odmítáme tezi o zdevastované zemi a hlásíme se ke všemu pozitivnímu, co bylo v minulosti vybudováno, tak zároveň musíme pro budoucnost hledat poučenou, lepší cestu vpřed i v oblasti hospodářské politiky.

 

Václav Havel v jednom ze svých polistopadových projevů prohlásil, že se chystá velká ekonomická reforma. Byl jste tehdy jako mladý ekonom u řady ekonomických studií. Jak to opravdu bylo?

S politickými změnami před 25 lety se otevírala cesta ke změnám ekonomickým. To bylo jasné. A také bylo jasné, že původní reformy, připravované ještě za starého režimu, již nebudou stačit. Politická levice nebyla ale pro tyto úkoly zformována, a tak se spor o ekonomickou reformu odehrával jinde. V té době byla také rušena celá řada odborných ekonomických pracovišť a skutečný vliv měli lidé s napojením na polistopadové špičky. To, že nebyly více využity alternativy zleva, byla škoda, protože naše země vstupovala do období ekonomických a sociálních reforem lépe vybavená než jiné země bývalého sovětského bloku, a tak měla manévrovací prostor pro daleko sociálnější řešení.

Pokud jde o Václava Havla, tak ten byl politickým symbolem polistopadových změn, ale pro ekonomický vývoj byla důležitá tzv. léčba Klausem, který se stal ikonou liberální a šokové transformace ekonomiky. Prezident u nás ostatně nemá významné ekonomické kompetence. Kolem Havla se pohybovali i ekonomičtí poradci jako Jan Švejnar či Tomáš Sedláček, ale nakonec rozhodující slovo mělo okolí federálního ministra financí Václava Klause a nápady lidí jako například Dušan Tříska.

Proti »klausovskému« konceptu se nějakou dobu sice formoval gradualistický přístup, který nezbavoval v takové míře stát vlivu a navrhoval i standardní metody proměny vlastnických vztahů. Spojováni s ním byli lidé z české vlády, zejména místopředseda české vlády František Vlasák (někteří zastánci této alternativy měli kdysi politicky blízko k Obrodě – Klubu za socialistickou přestavbu), ale koncem roku 1990 mocensky zvítězil liberální konzervativec Klaus na celé čáře.

 

Svou vizi ekonomické reformy připravoval profesor Komárek. Ta se neuskutečnila. Co on vlastně chtěl?

Loni zesnulý Valtr Komárek byl znám nejen jako ředitel někdejšího Prognostického ústavu ČSAV, ale také jako místopředseda kabinetu Mariana Čalfy, přezdívaného »vláda národního kompromisu«. Ze svého předchozího působení si do vlády přinesl strategii nezbytných změn, zahrnující postupné otevření ekonomiky a aktivní zásahy do ekonomické struktury. Zájem rodící se dravé novoburžoazie ale do sedla vysadil jeho bývalého podřízeného a vyznavače kapitalismu bez přívlastků, Václava Klause.

Po volbách v roce 1990 se prof. Komárek už do vlády nevrátil. V období 1990-1992 byl poslancem Federálního shromáždění, kde byl v opozici vůči šokovému scénáři transformace spuštěnému od roku 1991. Změny vázal na představu o sociálně tržním hospodářství a nebál se určitých zásahů státu do ekonomiky. Za to si také vysloužil kritiku od liberálních ekonomů. Pak se již stáhl z veřejného života a věnoval se jen přednáškám. V roce 2011 se stal čestným předsedou ČSSD.

 

Co vlastně do dalšího ekonomického vývoje přinesl tým Klaus–Dyba–Ježek?

Jmenovaní mediální otcové tehdejší transformace české ekonomiky byli v polistopadové vládě za pravicovou ODS.  Spojovali přechod k tržní ekonomice se strukturálními změnami v rámci tzv. tvořivé destrukce. V praxi to znamenalo co nejrychlejší otevření našeho trhu konkurenci, která skoupila naše výrobní kapacity, ale ne vždy se zájmem firmu rozvíjet, ale spíše ji co nejrychleji zpeněžit a následně utlumit.

K makroekonomické stabilizaci měla přispět devalvace koruny na tzv. vekslácký kurz a také seškrtání veřejných výdajů státního rozpočtu. Se změnou orientace zahraničního ochodu jsme opustili tradiční trhy, kam ale po nás přišli jiní. Falešnou hrou na lidový kapitalismus byla tzv. kuponová privatizace, která z nevědomých držitelů investičních kuponů neudělala vlastníky, nýbrž pouhé statisty prudkých vlastnických změn a megaspekulací prostřednictvím investičních fondů.

Důsledkem tohoto přístupu k ekonomické transformaci země byl odliv zdrojů do zahraničí, ztráta národní kontroly nad strategickými obory. Změny struktury ekonomiky spojené s objektivním vývojem dělby práce přišly se zpožděním a s mnoha deformacemi – lze např. uvést monokulturní povahu automobilového průmyslu. Specializační profil české ekonomiky je dodnes stále nejasný a stali jsme se mnohem více závislí na zahraničí, než by bylo nutné.

Rozšiřování terciárního a kvartérního sektoru, tj. obchodu a nových služeb, je obecný trend. V české ekonomice podíl služeb na hrubé přidané hodnotě vzrostl na 60 %. U nás jde ale hlavně o vzestup peněžních služeb, kde zisky odcházejí ze značné části do zahraničí. Zcela nedostatečný je význam služeb důležitých pro dynamizaci národního hospodářství (vzdělanost, inovace, informace). Ve výhledu je také ustavení sféry vázané na ekologické aktivity, protože udržitelnost života se stává i ekonomickým faktorem. Naopak podíl stavebnictví na hrubé přidané hodnotě klesl na 5 % a zemědělství na 2,3 %. Náš průmysl ztratil schopnost vyvážet tradiční investiční celky.

 

Muselo se tak divoce privatizovat?

Transformace a zefektivnění vlastnických vztahů bylo téma, které se promýšlelo už před rokem 1989. Připomenu, že umožnění soukromého podnikání prošlo již zákonem z roku 1988. Už tehdy se diskutovaly způsoby, jak překonat přílišnou centralizaci vlastnických práv v jejich přehnané státně byrokratické podobě. V průběhu transformace ekonomiky v 90. letech ale zvítězilo jiné zadání. Šlo o to, co nejrychleji vytvořit vrstvu soukromých vlastníků, často bez potřebných pravidel (známý závod ekonomů s právníky). Šlo v podstatě o druhou původní akumulaci kapitálu prorostlou nepotismem stínových ekonomických struktur.

Zejména průběh velké privatizace vedl k důsledkům, pro které byl později často označován jako »velká loupež«. Na některých projektech se propojily zájmy šedé ekonomiky, hospodářských »insiderů« (tedy lidí zevnitř privatizovaných firem s citlivými informacemi) a zahraničního kapitálu. Privatizační cena byla nízká, odpouštěny byly ekologické sanace, prodej byl někdy financován spřátelenými strukturami v dosud státních bankách, jejichž sanace pak stát stála obrovské sumy.

KSČM se tehdy prezentovala vlastním konceptem změn vlastnictví, tedy tzv. demokratickou privatizací. Šlo v ní o postupný přechod ke skutečné vlastnické pluralitě a obnovu plnohodnotného vlastnictví umožňující efektivní výkon vlastnických práv jednotlivce, kolektivu i státu. Tento koncept byl ale odmítnut, divoká »klaunovská privatizace« rozdělila společnost na vybrané vlastníky a masu nevlastníků a upozadila i jinak perspektivní téma ekonomické demokracie. Dnes lze říci, že rozsah privatizace a podíl majetku v rukou zahraničního kapitálu je v ČR dokonce větší než v okolních zemích

 

Země v roce 1989 zadlužena v podstatě nebyla. Dnes i naši vnuci budou platit úroky. Kde nastala chyba?

Pravdou je, že jmenovitě českoslovenští ekonomové byli v zadlužování země v minulosti poměrně uvážliví. Zahraniční zadluženost (myšlena ta dolarová, rublové závazky je jiný případ) dosahovala před rokem 1989 necelé 4 mld. USD. To neplatilo pro Polsko, Maďarsko a Rumunsko. Jinou otázkou je tzv. vnitřní dluh, tedy v podstatě odkládaná modernizace výroby a infrastruktury.

Dnes má na vývoj zadlužování nemalý vliv fakt, že značná část příjmů z ekonomiky odplývá do zahraničí a že byly znatelným způsobem sníženy odvody pro erár (na více jak polovinu). Zčásti z důvodů konkurenceschopnosti se zahraničím, kde také míra zdanění klesala, ale daňový dumping českých vlád už byla politika, která nemá opodstatnění. I dnes je ale třeba podívat se na toto téma střízlivě. Zadlužená země se stala politickým, ale také laickým tématem. V roce 2010 hrozbou řeckých dluhů mobilizovala pravice k volbám. Ale neideologičtí ekonomičtí experti přiznávají, že zadlužení české ekonomiky nepřesahuje rozumné meze a není reálným zdrojem nestability. V tomto ukazateli patříme mezi zeměmi EU k těm méně zadluženým. Potenciálním nebezpečím je dynamika veřejného dluhu zejména v uplynulém období.

 

Žijeme opravdu v té nejlepší době našich dějin, jak se nám snažil vsugerovat Václav Klaus?

Myslím, že moc lidí dnes nesdílí s Václavem Klausem tento jeho názor. Nominálně je průměrná životní úroveň v zemi dnes sice asi historicky výše než kdysi, ale podle průměru se přeci žít nedá. Průměrná mzda vzrostla nominálně asi osmkrát (z 3170 korun v roce 1990 na 25 800 korun letos). Co si ale lze za to koupit a kolik lidí se nachází pod touto hranicí? Dvě třetiny lidí pobírají podprůměrnou mzdu a víc než desetina populace žije na hranici chudoby.

Navíc kvalitu života ovlivňuje i míra sociálních jistot spojená s tzv. společenskou spotřebou (kvalitou veřejných služeb) a frustrující životní styl, který zasahuje i střední vrstvy. Riziko osobního bankrotu a exekucí se může dotknout i těch dosud příjmově zabezpečených. Podle průzkumu CVVM (září 2014) hodnotí 44 % lidí ekonomickou situaci ČR jako špatnou. To je sice určité konjukturální zlepšení – během krize před dvěma roky to bylo 70 % lidí. S ekonomickou situací vlastní domácnosti je ale spokojena jen třetina respondentů.

Za posledních 25 let se nominálně zvýšil objem HDP pětkrát.  Dynamika ekonomiky minulého režimu v tomto srovnání obstojí – za 40 let vzrostla hrubá výroba českého průmyslu cca třináctkrát a národní i osobní majetek v zemi ve srovnatelných cenách se zvýšil asi šestkrát. Polistopadové období zahrnuje také významné pády ekonomického výkonu – zejména transformační propad v letech 1990-1993 a recese po světové krizi v roce 2009, kdy jsme se dostali na úroveň roku 2008 až letos. Reálná konvergence země na vyspělejší ekonomiky se na řadu let zastavila a např. sousední Slovensko stáhlo svůj hospodářský odstup od ČR na minimum. Takže celkově žádný superúspěch, spíš narůstající problémy.

 

Jak ale z toho?

Je jasné, že kosmetické změny hospodářské politiky na základě koaličního kompromisu současné vlády na řešení nakumulovaných problémů a otevření skutečné perspektivy nestačí. Tím spíš, že mohou s ohledem na obchodní války a další problémy světové a evropské ekonomiky přijít opět horší časy. Modernizace a konkurenceschopnost naší ekonomické struktury, zajištění stabilních energetických vstupů, obnovení strategické role státu, skutečná pluralita forem hospodaření včetně rozvoje podmínek pro ekonomickou demokracii, to vše vyžaduje promyšlenou, skutečně novou a také odvážnou hospodářskou strategii. Ale to by již bylo téma na samostatný rozhovor.

 

Základní teze pro takovou strategii z pohledu naší strany připravujeme pro listopadové zasedání VV ÚV KSČM.


 

Jaroslav KOJZAR







 

Poděkování

 

Vážení přátelé,
 

Komunální volby 2014 v Prostějově jsou, bohudík, minulostí. Skončila tak poměrně náročná několikaměsíční příprava mající za cíl, obhájit důstojné postavení KSČM v nejvyšším samosprávném orgánu, zastupitelstvu. Není třeba zdůrazňovat, že boj o hlasy voličů v konkurenci stran a hnutí disponujících silným finančním zázemím, povětšinou i přízní sdělovacích prostředků a zejména zásobárnou nesplnitelných slibů, není a ani nebyl jednoduchý. Mohu Vás ujistit, že jsme v rámci daných omezených možností a limitů hledali cesty a cestičky, jak voličům představit náš pohled na správu a řízení věcí veřejných. Předložili jsme, alespoň podle našeho názoru, jeden z nejlepších programů. Jasný, srozumitelný a hlavně realizovatelný. Bez laciných slibů a mazání medu kolem úst. Jenže to s největší pravděpodobností voliče příliš nezajímá. A to nemluvím o tom, že absolutní nezájem v podobě ignorace účasti na volbách projevily neskutečné dvě třetiny oprávněných voličů!! Výsledek znáte, získali jsme čtyři mandáty. Tedy o jeden méně, než v předchozích volbách v roce 2010. Před volbami bych to označil jednoznačně za neúspěch, dnes již tak kategorický nejsem. Hlasy se tentokráte dělily mezi podstatně více subjektů – největší skalp ostatních si odneslo Babišovo hnutí. Jen pro ilustraci: v Prostějově vzniklo v lednu letošního roku a někdy v dubnu ještě mělo necelé čtyři desítky členů. S penězi to ale bylo, soudě podle barnumské volební kampaně, mnohem snazší..

Shrnuto lapidárně – nic moc, ale mohlo to být i horší. Ale mezi výsledkem a investovaným úsilím nebývá, jak známo, vždy přímá úměra. A tak mi dovolte, abych alespoň touto cestou poděkoval všem, kteří přiložili ruku k dílu a zajistili pro KSČM docela slušný volební výsledek. Jmenovat, znamená na někoho zapomenout, a to bych skutečně nerad. Osobně si cením práce celého volebního týmu, do kterého se zapojili funkcionáři OV i MěV KSČM a zejména jedenáctka kandidátů. Velké poděkování pak zaslouží naši členové a příznivci, z nichž někteří i přes zdravotní problémy svou preferenční volbou KSČM pomohli obhájit v zastupitelstvu města Prostějova důstojnou pozici naší strany. Díky.

 

Jaroslav Šlambor, vedoucí kandidát


 

16. 10. 2014







 
Mladá generace se nedá věčně ohlupovat





 
Rozhovor Haló novin s etnografem, muzeologem a členem Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS Jiřím Jarošem Nickelli

 

V červenci jsme vzpomněli sta let od vypuknutí Velké války. Připomněl si svět, a především Evropa, dostatečně toto výročí?

Ve vzpomínkových akcích k první světové válce u nás a jinde v Evropě vidím velké rozdíly. Pokud jsem se dozvěděl z médií, v Evropě se oslavy nesly v duchu tradic jednotlivých států, různě zapojených do tohoto prvního celosvětového konfliktu, jehož důvodem nebyly jen výstřely Gavrila Principa v Sarajevu, ale prostě vředy nahnilého velmocenského imperialismu, což uznávají i mnozí západní historikové. Principovy výstřely již byly následkem, ne příčinou.

Jinak slavili Britové a Francouzi, jinak Italové a ještě jinak Rakušané a Němci. Osobně znám monumenty první války v Itálii a Rakousku, a tam věnují pietě aktérů maximální pozornost, i když z opačných hledisek. Rakušané dodnes vnímají výsledek této války jako »křivdu na monarchii«, Italové zase jako osvobození od nenáviděných Habsburků. Mají proč. Habsburkové Itálii škodili, kde mohli. A jejich generálové, jako »náš« Radetzky, nechali již dávno před válkou povraždit tisíce Italů třeba v Benátkách. Navíc Italové pietně pečují i o pomníky Čechoslováků, kterým říkají »Martyrio Cecco« (čeští mučedníci). Tím narážejí na popravy legionářů Rakušany.

U nás měly oslavy Velké války rozporuplný charakter. Například v Brně vyvolávaly dojem velké adorace habsburské monarchie, což legionáři vnímají doslova jako urážku čs. tradic republiky. Stačilo zajít na Špilberk a podívat se na plakáty typu »Špilberk žije monarchií«. Toto je výsledek výchovy k tradicím naší republiky? My přece nepotřebujeme neustále oslavovat Franze Josefa, jak se to na nás nevábně line z Lidovek a mladofrontovního tisku. Právě Franz Josef der Erste byl jedním z univerzálních viníků Velké války, a samozřejmě vedle německého Viléma II. i on nese vinu za miliony mrtvých poddaných »jeho národů«, které uzurpoval a neprávem si přivlastňoval. To říkal již na začátku války například francouzský historik Ernest Dennis.

Ani to nebyl náš král. Nikdy se nedal korunovat a vynucená přísaha branců uzurpátoru neplatila. Historické lži o nekorunovaném českém králi, stejně jako o jeho následníku Karlovi, patří do »muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekyry«, jak to v jiném případě trefně říkal Engels. To ovšem naše média nepřiznávají. Vedou vymývací kampaně o idylickém Rakousko-Uhersku, které ve skutečnosti bylo slepencem národů panských a porobených, neúspěšným a potlačovatelským soustátím, jež se právem rozpadlo dávno před tím, než legionáři stačili vystřelit u Zborova, Terronu a Doss Alta.

 

Co by řekli T. G. Masaryk či Edvard Beneš na to, že Češi pořádají zádušní mši za následníka rakousko-uherského trůnu?

Myslím, že TGM by se choval stejně, jako když došlo k roztržce s Vatikánem a odjezdu papežského nuncia z republiky. Tehdy TGM hrál na klavír husitský chorál...

Ke mši za Ferdinanda následníka: Víte, je to věc katolíků a pana kardinála. Tento národ bohudík není národem jednoho trůnu a náboženství, jak nám to oktrojují informačně i ideově zbídačelá média. Tento národ je národem pluralitním - nejen katolíků, ale i Židů, protestantů, ateistů a jinověrců. Takže adorace Ferdinanda jako nešťastné oběti atentátu je věcí pana Duky a jeho společníků a souvěrců. Nikoli českého národa a českého lidu.

 

Ironií dějin je, že se v roce 100. výročí zahájení prvních světových jatek rozhořel konflikt na východní Ukrajině. Jako kdyby se politici nepoučili.

Válka na Ukrajině je občanskou válkou se všemi znaky a není to první konflikt v naší soudobé »osvícené mírové Evropě«. Je to druhá válka v Evropě tohoto typu. První válka přece byla 78denní válka NATO s nebohou Jugoslávií! To je fakt, který se naši evropští politikové se svými hlásnými troubami neustále snaží dodnes vydávat za jakousi »sanitární« nebo dokonce »humanitární akci«, jak to nazýval nešťastný exprezident Havel, který se v té věci pasoval do pozice válečného agresora.

Pánové, kteří obhajují vojenské agrese proti Jugoslávii, už dávno měli být na stolici obžalovaných v Haagu. To není jen můj názor, ale názor kapacit, jako je profesor Chossudowsky z Kanady, náš profesor Doleček a další odborníci.

 

Co říkáte vyzdvihování Stepana Bandery?

Na Ukrajině se jako starověká Godzila probudil obyčejný fašismus. Adorace a omlouvání Bandery, vyzdvihování různých neofašistických seskupení a jejich vydávání za jakési »demokraty«, kteří mají Ukrajinu »osvobodit od ruského imperialismu«, jsou stejné lži jako za Hitlera. Tradice fašistického antisemitismu a násilí je zakořeněna na Ukrajině již od dob první světové války, od dob atamana Petljury. Nejhorší je utrpení a vraždění obyčejných nevinných lidí, o čemž jsme informováni různými důkazy z internetu a od očitých svědků.

Podle mne a nás, mnohých odbojářů, Ruská federace v této válce není agresorem. A když někdo tvrdí, že došlo k jakési okupaci Krymu, evidentně lže. Krym patřil historicky k Rusku od 18. století, od válek s krymským chanátem. Chruščovovo předání Krymu Ukrajině bylo pouze formálním aktem, který nerušil historickou státoprávní kontinuitu Krymu s Ruskem. Tvrzení o okupaci a srovnávání se Sudety mohou hlásat buďto jen profesní mediální lháři, nebo noví politrukové typu pana knížete a podobných předáků.

 

Jaká je úloha Evropy a USA v této válce?

Evropa a USA v ukrajinské válce nejen selhaly, ale dostaly se do pozic válečnického štváčství. A náš stát v této kauze hraje neslavnou roli jakéhosi ideologického a vojenského vazala v rámci NATO, se služebníky typu pana knížete. Komu to prospívá, je evidentní. Vojenským komplexům a monopolům, lumpenburžoazii. To není ideologická proklamace, to je historický fakt.

 

Na sklonku srpna tomu bylo 70 let od vypuknutí SNP. Na oficiálním shromáždění v Praze v budově ministerstva obrany nepadala od řečníků žádná jména hrdinů, kteří v povstání bojovali a prokázali statečnost. To se těch jmen čeští politici bojí?

SNP je noční můrou výkladů všech novofašistů a klerikálů. Díky SNP Slovensko neskončilo v řadách poražených vazalů »třetí říše«. Povídačky o tom, že slovenskou státnost zakládal »tisovský štát«, patří do říše pagáčovských blábolů. Slovenskou státnost zakládal vznik prvního samostatného státu Čechů, Slováků a Rusínů - první ČSR. To je fakt, který uznával i pozdější separatista Hlinka.

Není divu, že mnohým dnešním řečníkům při oslavách SNP u nás nevoní jména jeho hrdinů. Vždyť například Jan Šverma byl jediný člen čs. parlamentu, který se účastnil přímého boje s fašisty a položil v něm život. Pochod přes horu Chabenec patří k hrdinským etapám povstání. Osobně nám jej, coby studentům brněnského gymnázia, popsal přímý účastník povstání major Ehrmann. V SNP bojovali Slováci, Češi, Rusové, Ukrajinci, Francouzi, Kanaďané, Jugoslávci, Italové a příslušnici dalších národů. Byl to boj doslova internacionální fronty antifašistů.

Tzv. 1. slovenský tisovský štát byl pouhým federátem nacistického reichu stejně jako Paveličova »Nezavisna država Hrvatska« - ultrafašistické Chorvatsko s masovými vraždami Srbů, Židů a demokratů. Na to by měli oslavovatelé Tisa, Durčanského a dalších slovenských fašistů a zrádců brát zřetel.

 

Záběr vašeho historického zájmu je obrovský: církve, šlechta, první a druhá světová válka, sudetští Němci, církevní restituce... Mnohá témata přímo vycházejí ze zkušeností vašeho rodu (potomek Dačických z Heslova) a rodiny, krutě postižené nacistickou perzekucí...

Víte, historika mi přisoudili až novináři. Profesně jsem prehistorik a etnograf-muzeolog. Jako historik techniky jsem pracoval čtvrt století v technickém muzeu, kde jsem se též stal i první fyzickou obětí církevní restituce. Jsem snad jediný občan státu, který má v ukončení pracovního poměru napsáno úředně jako důvod »mozková mrtvice po církevní restituci voršilského kláštera v Brně«. Z mrtvice jsem se dostával tři roky. A nepřišel jsem tam o »kancelář«, jak lhala jedna restituentka, nýbrž o expozici jedinečného památníku vodních turbín evropského významu. S technickým muzeem se při restituci zacházelo velmi krutě.

Pocházím totiž z jednoho z nejstarších mlynářských rodů ve státě. Mým osudem byly Vodní mlýn ve Slupi u Znojma, kde jsem se podílel na budování národní kulturní památky, a Větrný mlýn v Ruprechtově, kde jsem přispěl k renovaci unikátní Halladayovy turbíny. A o tuto krásnou práci jsem přišel restitučním zásahem. Dnešním slovníkem to byla kolaterální ztráta, jak říkají ti šaškové. Voršilky mi nikdy ani slovem neodpověděly.

 

Mimochodem - nezdá se vám, že veřejnost o »církevních restitucích« nyní již víceméně mlčí?

Veřejnost nemlčí, vždyť na ni reaguje podrážděně i pan kardinál Duka, který nás, kritiky restituce coby církevního pobělohorského velkolupu, nazývá bolševickými závistníky. Paní spisovatelka Lenka Procházková je podle mne velmi statečná žena, která se drží Husovy zásady praviti a brániti pravdu až do smrti. Argumentuje naprosto věcně a historicky správně, a to právě nechtějí politici slyšet.

Politici (pravicoví) zradili stát a národ schválením církevních restitucí, které nemají ve světě vůbec obdobu. Jediný zásadový postoj k nim z politických stran zaujali komunisté. Tyto restituce jsou protiústavní, jak to správně nazval předseda Ústavního soudu a tři další ústavní soudci. Prolamují josefínské státní reformy, prolamují první pozemkovou reformu let 1919-1926, prolamují dohody církve se státem z doby po druhé světové válce, zkrátka prolamují základy našeho právního řádu, a je neřád, že toto vše prošlo parlamentem i Ústavním soudem. Správně říká profesor Václav Pavlíček, že existuje možnost, jak to napravit, a to všelidové referendum, k němuž ovšem musí být vůle politiků. A politikové opět zrazují! Politici chtějí raději »stát ve státě«, kterým bude po nabytí majetku de facto Vatikán. Podle mne jsou tito politikové obyčejní zrádci republiky a popiratelé Washingtonské deklarace, zakládací listiny našeho státu.

 

Jak to bylo s účastí vaší širší rodiny v protifašistickém odboji?

V našem příbuzenstvu byli odbojáři celého společenského spektra republiky. Byli tam příslušníci odboje bezpartijního a jeden z matčiny strany byl příslušník odboje komunistického. A všichni bojovali za jeden cíl: za svobodu a sociální spravedlnost republiky. Vylučovat někoho z odboje tak, jak se to snaží někteří dnešní šaškové, je samozřejmě nesmysl a lež.

Proto je logické, že také bádám v této oblasti. Nyní mám například v rukopise dokončenu práci (460 stran) Umlčená Osvětim. Je to o zamlčeném boji našich odbojářů v Doubravici. Práce se zabývá i daleko širším rámcem nejen odboje, ale též fenoménem fašismu a jeho dezinterpretacemi dnes. Ovšem je jasné, že tato práce nemůže vyjít tiskem, dokud jsou na světě žalobci, kterým náš právní řád nesmyslně a inkvizičně, proti Listině práv, umožňuje nekonečné žaloby i pro jedno slovo. Víte, co se stalo člence ČSBS, historičce Mgr. Nečasové? Byla odsouzena za dva výroky v knize, jako kdyby Listina neplatila. V republice řádí Velký cenzor nebo Velký inkvizitor... Řečeno symbolicky: až žalobci odejdou do svých Walhall, bude možno takovou práci vydat.

 

Co říkáte lidovci v křesle ministra kultury?

Za socialismu jsem znal členy jiné lidové strany. Strany, která se starala o kulturu, tradice a víru, ne o majetky a mamon v duchu pobělohorského řádění, jak se to děje dnes. Podle mne se dnes vše zvrhlo v opak - v masné hrnce egyptské, řečeno slovy Bible.

Pan ministr kultury se má věnovat rovnoměrně otázkám všech kulturních oblastí, nikoli jen určitým. Za hrůzný příklad nepravosti a zbytečného vyhazování státních peněz pokládám budování tzv. sudetomuzea v Ústí nad Labem. Takové muzeum podle mne coby muzeologa a mnohých odbojářů nemá na půdě republiky co pohledávat. Jeho koncepce podle naší Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS není v souladu s potřebami a zájmy republiky a je podle nás »protiobrazem dějin«, řečeno slovy praporečníka sudeťáků Herr Posselta. Takové muzeum může sloužit snad jen landsmanšaftům, ne republice.

 

Zmíněný ministr kultury Daniel Herman je předsedou české Ackermann-Gemeinde, která je jednou nohou sudetoněmeckého krajanského sdružení. Jak to na vás působí?

Členství pana ministra v katolickém spolku Ackermann-Gemeinde je podle mne rovněž kontroverzní - do doby, než se Ackermann-Gemeinde s účinnou katolickou lítostí veřejně distancuje od Witikobundu a podobných neonacistických gangů.




 

Monika HOŘENÍ









15. 10. 2014





 
I v České republice dochází k oligarchizaci politiky






 
Rozhovor Haló novin s předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem

 

Ve chvíli, kdy spolu hovoříme, jsou výsledky komunálních voleb už víceméně známé, známe i dvojce kandidátů, kteří se příští týden utkají o senátorské posty. V čem se tyto volby liší od těch předcházejících?

Jsme svědky postupné destrukce systému politických stran, který je pečlivě řízen finanční oligarchií. Při pevné struktuře, svobodné soutěži politických stran, by musela finanční oligarchie respektovat určité principy fungování státu, a oni přece jen chtějí stát ovládnout. V roce 2014 jsme také svědky velkého množství různých kandidujících subjektů, a to nejen v malých obcích, kde sdružení nezávislých už v minulosti byla běžná, ale i v okresních a krajských městech. A počet kandidujících v hl. m. Praze, Brně, Ostravě či Plzni ukazuje na to, že tentokrát se o místa v zastupitelstvech velkých měst ucházel mnohem větší počet kandidátů.

 

Čím to je?
I v ČR dochází k oligarchizaci politiky. Určité finanční, ekonomické skupiny chtějí vytvořit velký vliv na veřejné prostředky, aby je mohly využívat ke svému podnikání, a lidé to tak nevnímají. A dávají těmto podnikatelským subjektům, které se přeměňují na politické strany a politická hnutí, stále šanci. Přesto si KSČM v tomto souboji udržela své pořadí mezi politickými stranami a ve městech i v obcích získává významný počet zastupitelů, který odpovídá spíše podílu k postaveným kandidátům.

 

Jak hodnotíte účast občanů v komunálních volbách?

Překvapilo mě, že se dál snižuje účast ve volbách do zastupitelstev v obcích, protože ta by měla být občanům nejbližší. Přičítám to spíše skepsi, že těmito volbami se nemůže až tak mnoho změnit. Na druhou stranu, když vidím třeba účast ve volbách v některých městech, která jsme vedli, měli jsme tam starosty, místostarosty, a účast i náš výsledek byly dobré nebo dokonce vynikající, jsem rád, že naši zastupitelé a starostové nezklamali a mají důvěru.

 

KSČM byla pro mnohé možná překvapivě úspěšná ve volbách do pražského zastupitelstva. Dosud měla na magistrátu tři, nyní bude mít čtyři zastupitele...

Zvýšení počtu zastupitelů v Praze je samozřejmě výrazný úspěch KSČM, protože tři zastupitelé, kteří v Praze byli poslední volební období, byl nejmenší počet, jaký jsme kdy měli. Jakmile se začne počet zastupitelů zvyšovat, je to přece jen výhodné pro postup do budoucna, pro KSČM je to velmi pozitivní.

 

Překvapily vás výsledky hnutí ANO v komunálních volbách, kde toto hnutí vlastně mělo premiéru?

Hnutí ANO kandidovalo v minimu měst a obcí, soustředilo své finanční prostředky a politický vliv jen na ta města, kde se chtějí etablovat. Proto nemohli zopakovat výsledek z parlamentních voleb, ale svůj krok pravděpodobně budou hodnotit jako naplnění svého cíle, protože dosáhli výsledku v rozhodujících městech, i když budou mít méně zastupitelů, než má KSČM.

 

I v některých větších městech na severu Čech i Moravy komunisté uspěli výrazněji. Dá se uvažovat o koalicích?

Už nyní se rozbíhají jednání o tom, že uzavřeme koaliční smlouvy v řadě měst a obcí. Některé obce budeme určitě řídit i sami, protože jsme zde postavili kandidátku takovou, že máme buď 100, 50, 60 % hlasů. Výsledek zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji mě potěšil.

 

V komunálních volbách se přesto asi nejvíc projevuje stárnutí a úbytek členské základny KSČM. Mladí v potřebném množství do strany nepřicházejí. KSČM postavila letos méně kandidátek než před čtyřmi lety, a za čtyři roky může být ještě hůř. Co musí strana udělat, aby se situace změnila?

To je velmi správná otázka. My jsme skutečně postavili proti roku 2010 o 1500 kandidátů méně, kandidovali jsme v 1605 obcích, což oproti roku 2010 znamená pokles o 208 obcí. Nemohli jsme tedy počítat, že obhájíme všechna místa v zastupitelstvech, když jsme do nich nekandidovali. Mě spíš mrzí to, že jsme mladé lidi nevyužili. V sobotu ráno mi volala dcera mé dobré známé, že nemá koho v Praze volit, protože v jejím obvodu může volit kandidáty KSČM jen do zastupitelstva hl. m. Prahy, nikoli do obvodního zastupitelstva. Ta mladá sama řekla, že kdyby dostala úkol jako členka strany, aby sestavila kandidátní listinu, tak by ji ve svých 26 letech ráda sestavila ze svých známých a přátel. Myslím si, že řada stranických funkcionářů nerozšiřuje okruh působnosti do občanských sdružení ani prostřednictvím členské základny.

My jsme to hodnotili už před čtyřmi lety, kdy jsme iniciovali vznik Spojenectví Práce a Solidarity, ale málokterý obvod nebo okres tu šanci využil a inicioval takové spojenectví s dalšími občanskými sdruženími, jinými politickými stranami, aby lépe mohly řešit konkrétní problémy ve městě nebo v okrese. Stejně tak nebylo splněno usnesení ÚV KSČM k přijímání nových členů strany. I když se zvýšil roční příliv nových mladých členů z pěti šesti set na osm až devět set za rok, je to málo. Úkol byl alespoň tři tisíce nových členů. Tolik je totiž základních organizací. Budeme samozřejmě hledat i další cesty, jak obnovovat členskou základnu.

 

V obci Obříství na Mělnicku se ocitla na kandidátce KSČM mladá dívka, která se o své kandidatuře dozvěděla až poté, co obdržela voličský lístek.

Když jsem to zjistil, požádal jsem předsedu krajského výboru a předsedu okresního výboru KSČM, aby věc řádně vyšetřili, promluvili s volebním zmocněncem v obci Obříství. Dostal jsem zprávu, že zmocněnec neověřil pravost podpisu. A nyní se tedy spolupracuje s orgánem činným v trestním řízení. Jde o to, že matka, která byla s dcerou na kandidátce KSČM, požádala dceru, aby našla nějakou svou kamarádku, která by ji na kandidátní listině nahradila. Matka sama odstoupila. Zmocněnec pak vzal dokument na vědomí, osobně s kandidátkou nehovořil. Už se jí za vše omluvil. Myslím si, že je to třeba řádně vyšetřit a učinit z toho nejen volební, ale i stranický závěr u okresní organizace.

 

V senátních volbách KSČM zcela propadla. Z 27 kandidátů neprošel do druhého kola ani jeden. Před dvěma lety měla KSČM skvěle našlápnuto, tucet kandidátů se dostalo do 2. kola, z toho čtyři z první pozice. Kandidovala tam i řada poslanců, lidi, kteří už dost dokázali a svému okolí byli svojí prací dobře známí...

Stejně jako nyní, jsme na tom byli před čtyřmi lety. Ač jsme tentokrát schválili kandidáty už v březnu, řada z nich podle mě podcenila nástup do kampaně. Někteří kampaň vedli až od září, což považuji za katastrofu, ti nemohli uspět. Na 3. místo se dostali kandidáti Eva Kašová, Pavel Hojda a Tomaš Gallik, kteří kampaň začali v červenci, v srpnu.

 

Lidé se hodně zajímají o neúspěch KSČM ve Znojmě, kde KSČM obhajovala pozicí Marty Bayerové senátorské křeslo. To musí hodně zamrzet, ne?

Pokud jde o onen neúspěch ve Znojmě, kde jsme obhajovali mandát, budeme to muset řešit s vedením krajského výboru a okresního výboru strany, protože se opakovala situace jako před 12 lety, kdy KSČM měla v tom obvodě ve skutečnosti dva kandidáty. Kandidátku, kterou schválil ústřední výbor, ale okresní výbor nebyl schopen respektovat toto usnesení. Budeme muset tuto situaci řešit do budoucna, protože výsledek voleb jasně napovídá tomu, že jakmile KSČM nemá jednotný tah na branku, nemůže uspět. Když sečteme hlasy pro kandidáty, členy KSČM, tak bychom na 2. kolo měli. Znojemsko je místo, kde strana může mít úspěch, pokud dodržuje základní principy činnosti strany.

 

Uvidíme, jak dopadne 2. kolo senátních voleb, ale jisté je, že Senát bude méně oranžový, ale vládní koalice jako celek asi volby vyhraje. Jak to zamíchá kartami velké politiky?

V každém případě dojde k oslabení pozice ČSSD vůči koaličním partnerům. Síla v Senátu dávala ČSSD šanci prosadit už ve vládním návrhu takové znění zákonů, které má oporu v Senátu. Dojde-li k vytvoření samostatného klubu ANO v Senátu, politické hnutí Andreje Babiše to bude chtít promítnout do případných změn koaliční smlouvy. To může ohrožovat i současné postupy vlády, které jsme mohli podporovat, i když to nebylo úplně v souladu s programem KSČM, alespoň to však vedlo k odstranění nejhorších negativních jevů, které vznikly za vlády Petra Nečase a Miroslava Kalouska. V tomhle ohledu může dojít i ve vládě k posunu více doprava, což by bylo v neprospěch občanů ČR a KSČM bude vážně zvažovat, koho ve 2. kole podpoří. Očekávám, že se mi představitelé jak vládních, tak ostatních stran ohlásí a budou jednat o naší případné podpoře některých kandidátů ve druhém kole volby.

 

Do Senátu není jednoduché se dostat, volí se podle většinového systému, hodně lidí ho neuznává. Ale máme ho. Co musí KSČM změnit, aby alespoň pro příště měla nějakou šanci?

Na prosincovém jednání ústředního výboru musíme přijmout novou strategii přístupu KSČM k volbám do Senátu.

To je absolutně nezbytné, dál ztrácet pozice v horní komoře parlamentu znamená oslabování pozice KSČM, která jako jediná z tradičních politických stran ve sněmovních volbách v roce 2014 posílila. My si udržíme svou roli mezi standardními stranami, tzn. ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, které vytvářejí základ politického systému v ČR a mají vždy v obcích a městech dostatečné zastoupení, takže jim nehrozí vypadnutí z politického systému, jako to hrozí jiným stranám. Můžeme se podívat na pád ODS, na totální propad TOP 09 ve městech a obcích.

Jsem však přesvědčen o tom, že pokud máme udržet pozice, budeme muset centrální volební kampaň do Senátu udělat pro rok 2016 jinak.


Jak jinak?

Teď nebudu spekulovat, mám nějakou představu, ale nejdříve ji projednám ve vedení strany a pak na plénu ústředního výboru v prosinci.

 

Co vás na těchto volbách nejvíc překvapilo? Proč stále vznikají nová a nová uskupení? Proč jim lidé znovu a znovu uvěří?

Také mě to překvapuje, ale ono je to také dáno snížením volební účasti. Důvěra či nedůvěra k tradičnímu uspořádání se projevuje dvojím způsobem. Jednak hledáním někoho jiného, jakoby nového subjektu, a pak rezignací. To jsou dva vedle sebe stojící procesy, z pohledu teorie je to klasický příklad jednoty a boje protikladů. My proto musíme najít takovou cestu, která velmi zřetelně ukáže, že KSČM je skutečnou alternativou vývoje v ČR, skutečnou alternativou nové společnosti 21. století. Protože, jak už jsem řekl v úvodu, oligarchizace politiky, tzn. ovládnutí politických hnutí finančními skupinami, je nebezpečím pro občany. Jde o matení pojmů, o přelévání zájmů jednotlivých finančních a ekonomických skupin, což je přímo v rozporu s úplnými zájmy občanů. Občané mají velmi správnou představu, že politika je služba pro občany a tato politická hnutí a oligarchistické skupiny to berou jako převzetí veřejných prostředků pro své ekonomické, podnikatelské zájmy.


 

Marie KUDRNOVSKÁ





 

Převzato z http://www.halonoviny.cz






15. 10. 2014





 
Evženu Rošickému by bylo sto let






 

Před sto lety se narodil vynikající atlet, československý rekordman, komunistický novinář a odbojář Evžen Rošický. Řadil se k autentické levici a působil v redakci Haló novin – listu, jenž »zaskakoval« v těžkých dobách první republiky, kdy cenzura zakazovala Rudé právo.

 

Rošický se narodil 15. října 1914 v Olomouci, většinu mládí prožil v Praze, kde do roku 1933 studoval práva. V letech 1931 až 1941 závodil za SK Slavia Praha, reprezentoval ČSR též na letních olympijských hrách v Berlíně (1936). Stal se několikanásobným mistrem Československa v běhu na 800 metrů (v letech 1933-1937), v běhu na 400 metrů překážek (1937 a 1939) a byl též členem mistrovských štafet v běhu na 4x100 metrů (1936) a 4x400 metrů (1933, 1934, 1937, 1939, 1940). Vytvořil československý rekord v běhu na 800 metrů a 400 metrů překážek.

V roce 1935 vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se novinářem. Během druhé světové války působil v protinacistickém odboji. Spolu se svým otcem Jaroslavem byl 18. června 1942 zatčen gestapem a oba byli 25. června, v době heydrichiády, v 18.40 hodin popraveni. Jméno Rošický je dvakrát vyryto na pamětní desce spolu s dalšími hrdiny protifašistického odboje, zastřelenými na pražské Kobyliské střelnici. Evženovi bylo 27 let.

Evžen Rošický přispíval jako sportovní redaktor do listu komunistické strany Rudého práva a do Haló novin, na jejichž pokrokový odkaz navazuje i náš deník. Po Rošickém je pojmenován jeden ze stadionů na pražském Strahově a jeho jméno nesly také mezinárodní atletické závody - Memoriál Evžena Rošického. To je však již minulostí... Přesto se v řadě měst udržely Rošického ulice (například v Jihlavě v ulici Evžena Rošického sídlí základní škola). Je dobře, že právě děti si takto mohou připomínat osobnost nepokořeného vlastence, komunisty, skvělého sportovce.

 

(mh)




 

Převzato z http://www.halonoviny.cz






 
 
ZMĚNY V ČESKÉ REPUBLICE JSOU POTŘEBNÉ A USKUTEČNITELNÉ.O PROBLÉMECH VÍME, CHCEME JE ŘEŠIT SPOLU S VÁMI, LIDMI A PRO LIDI. Z TOHO VYCHÁZÍ KSČM VE VOLEBNÍM PROGRAMU. VOLTE KSČM.